Mladá dívka na zahradě přijde za dospělou ženou… Dívá se na ní nesměle a v úžasu… Vidí, že jí něco trochu trápí, tak dívka tiše kouká a čeká, že se žena asi rozpláče, ale ona se místo toho zhluboka nadechne a vypadá najednou klidná. Žena se najednou otočí a všimne si, jak na ní tahle mladá slečna zírá a přitom vidí její zvědavost v očích…...
Jedna z nejtěžších věcí, kterou nás život učí, je podle mě, zůstat sám sebou...
Víte, že bohyně lásky byly ženy?
Jak tu můžeme být pro lidi, které máme rádi? Ne jen tak, ale jak tam doopravdy být. Podpořit je, utišit, dát jim najevo, že tu pro ně jsme.
Za svůj život jsem poznala několik lidí, kteří se mi svěřili, že tento hlas slýchají buď již od dětství či od puberty. Někdo to popisuje spíše jako hlas, někdo jako tušení. V podstatě jsem to slyšela od mužů i žen, nehledě na to jestli jim bylo 22 či 30 let, někteří byli s nedokončenou střední, jiní s hotovou vysokou školou....
V průběhu života se každý setkáváme s různými lidmi, příběhy i postoji k životu.
Ten spisovatel, ten tanečník, ten matematik, ten stavař - ano, přesně ten člověk, kterým jste vždy chtěli být. Váš idol, ke kterému jste vzhlíželi, jste možná vy. Protože jinak byste k němu nevzhlíželi.
Pokaždé, když se přistihneš, že děláš krok zpět, neutíkej, zastav se.
Víte, proč nás společnost učí všem těm věcem? Jako je styl, mluva, správná chůze správný úsměv, vhodná značka oblečení?